Mi
nulý týden mi bylo laskavě dovoleno odjet na konferenci ve Zlíně (pro mladé a nadějné vědce, prý říkali). A tak jsem poslal článek a byl jsem přijat. Konference byla k ničemu, jako ostatně většina těhlech obecně směřovaných pseudokonferencí. Prezentoval jsem jako jeden z posledních a před asi čtyřmi! lidmi (všichni ostatní odprezentovali a utekli). V rámci rozvoje své vědecké kariéry jsem se dozvěděl jaký je propojení mezi liposukcí a poruchou příjmu potravy, něco o derivátech (kdybych tu prezentaci poslouchal možná bych se dozvěděl co to je) a o fascinujícím světě šíření kyperské kultury. Takže jako vždy k ničemu. Co ovšem mne naplnilo očekáváním a radostí byl večerní raut. Rauty mám rád už ze své podstaty a tak jsem záměrně celý den se zdržoval jídla. V 7 večírek začínal a já v 7:01 už kroužil nad švédským stolem. Ovšem organizátorův perverzní smysl pro tyranii se projevil tím, že nás nechali ještě půl hodiny čekat. No nic vrhl jsem se na víno zdarma. Měli tam asi 7 druhů vín a všechny jsme mohli ochutnat, což jsem taky učinil. V 7:29 jsem už měl takový hlad, že jsem začal okousávat rohy stolů a tak jsem se rozhodl pro diverzní akci. Pod falešnou záminkou vypujčení příboru jsem se přikolíbal k stolu a velmi obratným hmatem sežral dvě jednohubky. Další (zřejmě stejně hladoví) doktorandi tento laciný trik prohlédli a jali se také zkoumat příbory. To už organizátor začal chápat, že se mu sitace vymyká z kontroly a raději v zoufalém záchvěvu zachování autority zavelel k volné zábavě. Na to už čekali (do té doby) vážení důchodci šikovně maskovaní za profesory a propuklo peklo. Jídlo mizelo rychlostí světla a jeden vitální docent pokousal nebohou servírku pro pomalé doplňování novým jídlem. Po dostatečném uspokojení mých eminentních potřeb jsem se rozloučil se spolustolovníky a šel jsem se rozvalit do mého pokojíku, který jsem měl v malém a příjmeném penzionku. Ráno jsem obdržel famózní snídani a tak s pocitem dobře odvedené práce jsem mohl vyjet směr domov.
Obžérství a další radosti konference
Velikonoce a smutný monitor
Letos, jako každý rok jsme se vydali s Jirkou na Velikonoční spanilou jízdu. Byli jsme u takových stálic, jako je Kamča, Jana, sestra, Eliška, Terka a další a další. Takže panáčků bylo habaděj. Navíc nám více než přálo počasí a sluníčko nás hřálo do zad (a to přitom včera byly vánice a kosa jak blázen). U holek jsem dost často dostal najíst a napít, takže jsem se stále usmíval. U kámoše přítelkyně mi její mamka sice říkala magore, ale říkala to s řízkem v ruce, takže všechno bylo v pořádku. Letošní Velikonoce byly bezkonkurenčně nejlepší za posledních pár let a nabylo mne pozitivní energií, o kterou se zítra jistojistě postará naše milovaná univerzita.
Skvělou náladu mi dnes tedy trochu zkazil můj monitor. Pouštím komp a nic. Říkám si WTF? Tak koumám a koumám a zjišťuju, že sice monitor svítí, ale nezobrazuje. Jakož to absolvent prumky jsem se rozhodl, že ho opravím sám. Po rozebrání jsem zjistil, že vím prd. Vzal jsem si tedy na pomoc kuřátko, ale to mi taky moc nepomohlo, jenom tam tak smutně stálo a koukalo. Takže jsem svůj nešťastný monitor složil a dám ho pryč. Po složení jsem zjistil (jako ostatně pokaždé), že mi něco zbylo, tentokrát to byl tedy trochu velký díl, ale prostě nikam nepasoval :-)
Univerzitní plesání
Tak konečně nadešel čas univerzitního plesu. S partou kolegů (a kolegyň) jsme se rozhodli, že vyrazíme. Šíří se zvěsti, že přímo na plese je alkohol neuvěřitelně drahý, tak jsme se rozhodli, že uděláme předplesání. Akci za jediným účelem, picnout se dřív, než dorazíme na ples. Ještě jsem svým pardubickým kamarádům neukázal náš byt, a jelikož se budeme koncem června stěhovat, tak jsem této příležitosti využil a uspořádal seánci u nás. Docela jsme se rozjeli a s Tesákem jsme opět začali soutěžit v PowerBallu, což garantovalo docela solidní zábavu, kdybychom nebyli ostatními donuceni vyrazit. Z plesu si toho už moc nepamatuju, ale byly tam světýlka, nějaký lidi, drahý alkohol (to si sice nepamatuju, ale ranní pohled do peněženky byl dostačeným důkazem) a tak. Jediný co si tak nějak pořádně pamatuji je taxík, kterému jsem skočil pod kola, aby nás odvezl ve tři ráno domů :-)
Jak jsem si (téměř) vyžehlil košili
Dnes mne okolnosti donutily si vyžehlit košili. Vím o sobě, že jsem žehlící ničema a proto jsem nenechal nic náhodě. Zkouknul jsem pár instruktážních videí na Youtube, přečetl si návod na žehličce a košili a rozhodl se pro krok do neznáma. Na žehličce jsem nastavil teplotu „parní polechtání“ a šel jsem do toho. Límeček jsem zfoukl a šel na knoflíky. Teď přituhlo, leštil jsem knoflíky tak urputně až praskaly vedví. No nebudu to dramatizovat, byl jsem zachráněn Barunkou, což je přesně ten scénář v který jsem celou dobu doufal. Přikladám ilustrační foto a jmenované instruktážní video (kdyby se nějaký podobný nešťasník ocitl ve stejné situaci jako já).
Improliga Pardubice
Asi před dvěma měsíci mi byla nabídnuta možnost připojit se na tréningy Pardubického improvizačního klubu Paleťáci. Říkám si, proč ne. První tréning, první improvizace a solidní peklo. Ono se to nezdá, ale při improvizaci se člověk musí neustále soustředit a to je šíleně unavující. Navíc jakožto improvizačně nevyspělé embrio, dělám mrtě chyb a ještě to holt není ono, ale pracuji na tom ;-) Každopádně mě to baví a doufám, že mne nekopnou brzy do zadku.
V sobotu jsem byl požádán, abych pomohl s organizací zápasu (dva týmy z různých měst se setkají v divadle před diváky). Příjemně mne překvapilo, že bylo vyprodáno (i za cenu 80 Kč). Já měl veledůležitou úlohu – hlavní (a jediný) kameraman. Zápas byl báječný, některé kategorie byly kulervoucí, jiné se povedly méně, ale tak to už v improvizaci chodí (jak mi posléze potvrdil Žako). Příkládám i dvě fotky, jedna je z předzápasovém rozcvičení a druhá již z pohledu kameramana.
Filmík Intouchables
Dneska jsme si s Barunkou udělali příjemný večer o vínku a filmu Intouchables. Trochu jsem se z počátku bál, protože francouzi filmy umějí, ale většinou když se jedná o přistěhovalce je to nějaké drama. Intouchables je jemný, roztomilý a někdy trochu nekorektní filmík, který dokáže naplnit srdéčko láskou. Peťulín dává devět frantíků z deseti a netěší se na americký remake…
Pařbaaaaaa, voe!
O víkendu jsme si s Milanem, Johnym, Vojtou a Ovíječem sbalili saky paky a hurá na pařbu do Kolína (u Michala Kohoutka).Po dlouhé době opět na pařbě! Natěšení velké, skill malý (teda až na kántra). Kluci si zase přivezli notasy, za což sklidili mé očividné znechucení (Stolní komp je pařební komp ne?). Každopádně jsme se vyřádili jak se patří. Dokonce jsem hrál na PS3 Tekkena a vykopal jsem si se svým klokanem vítěztví na mým méně štastným protivníkem. Dál se hrál Q3, W3, S2, CS 1.6 a Oběžná dráha (jejíchž milovníkem byl Johny).
Speciální odstavec si žádá místo konání akce. Luxusní starobylý baráček na pobřeží řeky Labe, s naprostým soukromým a doupěoidní atmosférou. Opravdu se mi tam líbilo, ale bohužel dement jsem si to nevyfotil.
Bowling
Včera jsme byl na turnaji v bowlingu. Za svého parťáka jsem si vybral Jirku (organizátor turnaje), což bylo fajn už z toho důvodu, že jsem nemusel platit startovné :-). Náš symbiotický vztah byl podroben první zkoušce, kdy jsme si měli vymyslet týmové jméno. Jirkovi nevoněly tak svělé názvy jako Lejno na botě, Pan Rohlík a jeho věrný kamarád pan Pomazánka, či Řídká stolice. Bylo to trochu frustrující, protože třeba Řídká stolice byla moje favoritka. No každopádně jsme skončili u názvu Hrom a Blesk. Já jsem Blesk a Jirka byl Hrom. Hráli jsme na špici turnaje, dokud ostatní nezačali házet… :-) Raději jsme si tedy našel nejbližšího alkoholově povolného člověka (Petr Berný) a šlo se pít Fernet Exclusive, což je fernet, ale hrozně teplej, ale z miniaturního soudku. Nakonec jsme nad všeobecné očekávání skončili předposlední, ale turnaj jsme si užili báječně. Po vyhlášení vítězů (nepodstatné) jsme šli v pár lidech pít dál. No nebudu to protahovat, moje Barunka mne zachraňovala v bůh ví kolik na benzínce objímajícího vypitý lahváč piva :-)
PS: Úplně jsem zapomněl na naše arci protivníky, tým Hokomima, jimž jsme se smáli jako jsou levý přesně do té doby, než jsme a Jirkou (Hromem) zjistili, že jsme si špatně sečetli scóre :-)
Běžecký plán zdarma*
Měl jsem radost, když jsem viděl mega plakát, jak Intersport nabízí tvorbu běžeckého plánu zdarma. Když jsem do prodejny přišel, tak mi řekli že musím splnit jednu malinkatou podmínku – koupit si boty za dva tisíce. A já na to, opravdu? Abyste mi vytvořili běžecký plán, co zabere pět minut práce? Jděte s tím do háje. Takovýhle pseoudo výhodné nabídky mám nejraději. Dělají z nás tak akorád dementy. Byl jsem z toho natolik rozladěn, že jsem do Intersportu poslal i nespokojený email. Vím, že to bude ve výsledku k ničemu, ale aspoň se cítím líp a méně konzumně znásilněn. Koho to zajímá email si můžete přečíst níže…
Vážený pane/paní,
(byl) jsem spokojený zákazník Vaší sítě obchodů. Byl jsem proto příjemně překvapen, že nabízíte běžecký plán zdarma*. Avšak jaké nepříjemné překvapení mne čekalo ve Vaší prodejně, když mi bylo řečeno, že si musím koupit boty za 2000, abych měl platný nárok na běžecký plán. Opravdu to máte zapotřebí? Chápu, že chcete nalákat lidi, aby kupovali Vaše běžecké boty, ale opravdu je to nutné dělat podobné habaďůry? Kupoval jsem si u Vás v prosinci boty za tři tisíce, ale nárok na běžecký plán zdarma nemám… Myslím si, že image Vašeho obchodu i loajalita zákazníků se takto nezvyšuje. Je to škoda a evidentně se máte ještě co učit od svých západních kolegů.
Prosím neberte to jako nějaký útok, jen jsem chtěl vyjádřit své politování nad marketingovou činností českých firem.
S pozdravem,
Petr Čížek
* Zakupte v kterékoliv prodejně INTERSPORT v České republice jakékoli běžecké boty v ceně nad 1 999,- Kč.
Každoúterní běhy na Kunětickou horu
Dneska jsme s Tesákem běželi jako každé úterý na Kunětickou horu. Běžíme po cyklistické stezce z loděnice na Kuňku. Tam i zpět je to kolem 11km. Což zní drsně, ale výběh na Kuňku, to je extrém. Při škrábání se do kopce nadávám, řvu, kleju, rouhám se, plivám a celkově myslím na infarkt. Dneska to byl docela rychlý běh dal jsem to za 1:19:00, ale můj absolutní rekord je 1:16:16, takže je stále co zlepšovat. O Tesákovi se zmiňovat nebudu ten to běhá pod 50 minut, což je nelidské, tedy mystické, tedy neexistující. Při znovuzrození na vrcholu hory (ehm kopce) jsem sebral poslední síly a udělal pár fotek. Jo a mapku kudy běžíme jsem taky přiložil.
Nejnovější komentáře